Pečeme tradičně

Nedávno jsem přemýšlela, že je vlastně paradox, že čím lepší a dostupnější je všemožná technika, tím se lidé raději vrací ke kořenům.
 
U mě je jasný případ poslouchání hudby: když jsem jako malá poprvé začala poslouchat Včelí medvídky a Dášenku byly ještě kazety a walkman, postupně se přešlo na cd a s nimi i má éra discmanů, i já na cesty jeden vlastnila, poté došlo na MP3 přehrávače, měla jsem postupně několik typů a nakonec jsem dostala vloni od Ježíska ipod. A nyní? Nejraději poslouchám desky z gramofonu.
 
A tak to není jenom u hudby, ale tendence dělat věci tradičně je už téměř mainstreamová záležitost.
Proč o tom vlastně mluvím? Protože nás včera čekalo pečení perníků. Rozhodli jsme se, že je letos upečeme tradičním způsobem a tak z nich budeme mít ještě vetší radost, máme totiž krásnou, modrou pec, jak z pohádky o Hloupém Honzovi a je jinak úplně nevyužitá.
 
Perníků jsme udělali dvě sady, každou z trochu jiného těsta, jednu na jídlo a druhou na perníčky na stromek.
Musím naši práci pochválit, perníky se nám, až na jednu sadu, která nepochopitelně nakynula a spojila se v jeden velký perník, povedly. Teď už je jen za pár dní ozdobit a bude hotovo.
 

Snažila jsem se navrhnout, že v peci budeme dělat i rohlíčky a linecké, ale bylo mi důrazně sděleno, že se zase aspoň na rok vracíme do naší moderní trouby, očividně jsi u nás všichni to pečení neužili stejně jako já.