pondělí 1. prosince 2014

Jak jsem propadla éře Hunger games



Musím se přiznat, že když jsem poprvé zaslechla o Hunger games nějak mě hodnocení nenadchlo a tak jsem se rozhodla, že do kina na ně ani nepůjdu.
Po pár týdnech velkého Hunger games boomu, smím-li to tak nazvat, jsem se rozhodla, že tomu šanci přeci jen dám.

Obvykle si sice nejradši první přečtu knížku než zkouknu film, ale tentokrát jsem z tématu nebyla moc nadšená a tak jsem udělala vyjímku. No a jelikož máme domácí kino, koukali jsme tedy celá rodina na již tak populární hladové hry. Samozřejmě budu trochu zveličovat, když řeknu, že se mi zastavilo srdce, ale moje nadšení bylo opravdu veliké. Nesnažila jsem se ani ztrácet čas a hned jsem si nechala z Anglie objednat všechny tři díly v originále, moje překvapení po přečtení knížky bylo ještě větší a já poprvé v životě narazila na film, který se mi líbil více než kniha. Nejspíš mě teď fanoušci Hunger games knih ukamenují, protože byla kniha sice opravdu čtivá a mnohem podrobnější než film, ale jelikož byla celá napsaná v -er formě člověk mohl těžko sledovat události týkající se bouření krajů a přípravy revoluce a to mě vlastně na Hunger games zaujalo nejvíce, ani ne tak vztahy mezi Katniss, Peetou a Hurikanem nebo statečná Routa, ale absolutní totalitní režim a jeho budoucí pád.

Druhý díl jsem také sledovala s rodinou doma a až na ten poslední co zatím vyšel jsem se přemluvila, že nebudu líná a zašla jsem rovnou na premiéru. Jelikož z knížek už vím, co se má stát byla jsem a stále budu zvědavá, jak to tvůrci zpracují. Nebudu však vám, co napjatě čekáte na další díl nic prozrazovat.

Ještě malá otázka na závěr, je na světě někdo, kdo by si po shlédnutí posledního dílu Hladových her nezpíval melodii The hanging tree?

Žádné komentáře:

Okomentovat