První sníh

  Dnes byl opravdu dlouhý a únavný den, vstávala jsem již kolem páté, kvůli olympiádě z češtiny, takže jsem celé ráno myslela v podstatě jen na to, až si půjdu zase lehnout.
 
 Se zklamáním, že je ještě tma jsem vyšla na autobus, uklidňovalo mě jenom kafe v mém novém, školním, termo hrnku. Naštěstí mi hned první krok připravil příjemné překvapení, ano stalo se to, sněží a to hned na začátku prosince, tedy o čtrnáct dní dříve než bylo plánováno. Ta trocha prašanu nebyla sice nic, co by stálo za takový povyk, ale stejně jsem všechny moje přátele přítele a přítele „potěšila´“ přehnaně ranní  zprávou o tom sněhovém  nadělení, některé z nich jsem dokonce vzbudila takže není divu, že mi moje karma slibovala, že se mi ten sníh brzy vymstí a to jsem ještě netušila, že to bude dříve,  než se naděju.

Po pár minutách čekání na autobus mi začaly mrznout ruce (samozřejmě nemůžu najít svoje dotykové rukavice a můj kabát nemá kapsy), ale zatím se nedělo nic tak hrozného, uběhly další  a další minuty a ani jeden z pěti autobusů zapsaných v jízdním řádu se nedostavil. Začala jsem se obávat, jestli doprava není zastavená docela a já to vůbec stihnu, když už jsem si kvůli tomu přivstala. Stihla jsem to s odřenýma ušima a teprve ve škole zjistila, že byla kvůli počasí zrušená polovina dopravy. Cestu domů jsem šla raději pěšky. 
A tady je jasné ponaučení, že i když je krásný sněhový den, neměl by se chválit před večerem, natož v šest ráno.